|
Jda cestou, která životem se nazývá,
hledám stopy druhých, neb sil mně ubývá.
Mnozí tudy prošli a mnozí se třeba poplazí,
všichni však k cíli svému jednou dorazí.
Já hledím směrem k prachu cest,
stopy hledám, čtu tu jejich zvěst.
Vidím zloby zášť, strach i násilí,
vidím lásku i štěstí mnoha dní.
Tanec jejich činů, se snažím číst,
někdo našel, někdo načal nový list.
Učím se chodit, nové věci nalézám,
a já pak, náhle, hrdě hlavu pozvedám.
Však stále oko mé ty stopy střeží,
občas stojí, líbají se, někdy běží.
Přesto mne stále stláčí těžký píst,
zda čtu je správně, si nejsem vždy jist.
Hle, tu vidím kráčet muže mého věku,
jak sám jda, náhle nalézá srdce léku.
Vidím přicházet stopy jeho lásky,
čtu v nich a sním, jak čechrá jeho vlásky.
Ruka ruku nalézá a jdouce pěkně pospolu,
čelí všemu nebezpečí, co sám vidím vůkolu.
A já snažím se ty krásné stopy neztratit,
přec vedou mne životem, jak Ariadnina nit.
Nikdo nemusí už jezdit do Laetolilu,
by viděl stopy předchůdců svého stínu.
Každý dnes si může číst tu starou zvěst:
"Měj mě rád a já se nechám tebou vést!"
|
