|
Stojím při cestě, pláči žalem,
hledám štěstí a nemohu ho najít.
Déšť mne smáčí, šaty sytí.
Jde kolem chlapec a podává mi ruku:
„Pojď,“ říká, „a přidej se k mým hrám.“
Ale já pro slzy nevidím tu něhu v dlani,
tu lávku štěstí, co staví k mému srdci.
A jen si spílám: „Na světě není štěstí. Jen ten žal!“
A tu jde druhý, krásnější jak prvý,
směje se, dva kulihráškové v očích.
Obskáče mne a zavýskne si:
„Slunce svítí, mraky táhnou na hlavy jiných!
Nepůjdeš se se mnou smát?“
„Proč,“ ptám se, „jsi tak veselý?
Cožpak nevidíš ta má muka na tomto světě?“
A on praví: „Vidím je, ale úsměv mi sluší více jak pláč.“
A já tu stojím v žhavém slunci,
naříkám si: „Kde jsou mé mraky?“
Bez svých mraků, připadám si prázdný.
Třetí hoch mne málem srazí.
Kolo jeho, jej činí jezdcem.
„Co takhle závod?“ praví,
a já již vztekem rudnu v žár.
„Nezbedníku! Kazíš mi tu pláč!“
Prostál jsem život, nyní končím.
Jdouce k Pánu, těším se v ráj.
Však On v pozdrav hlavou kýve:
„Co jen jsi to, co jen udělal?“
„Já nic, Pane,“ pravím překvapeně,
„vždy na zemi jsem pevně stál.“
A on kývne, tiše praví,
„právě toho bych se nenadál.“
Až teď chápu, že to štěstí,
o které jsem tolik stál,
mi třikrát prošlo, kolem očí,
a já stále, stále jen stál.
|
