MVP

Proč se mé svědomí stále ozvěnou ptá,
ta otázka je prvá, pátá či snad už stá?
Běžím ulicí vzpomínek a potkávám mnoho dní,
z jejich mraků prší slzy a ten pláč není poslední.
Probdělá noc je mým jediným spánkem,
srdce tápe a marně prosí, co bude jeho lékem?

Tlumím sluch a svůj zrak pod víčky ukrývám,
nic naplat, před ozvěnou svědomí se neschovám.
Měl či neměl jsem pravdu vyjevit,
tajemství nevídané tím odhalit?
Ať tak či onak ta slova již dozněla,
kyvadlo osudu jiným směrem vychýlila.

Jediný pravdu vyslechl, jedinému jsem ji svěřil,
doufaje v nevinnost mládí a strachujíc, aby v ní uvěřil.
Nesmál se, neplakal, tiše zůstal stát,
snad přemýšlel má-li utéci či se začít bát.
Zlé zvony pomluv našeptávačů začaly znít,
a on mi řekl: promiň, nezlob se, musím už jít.

Svět se propadl a zasypán troskami zoufalosti,
odvrátil jsem tvář a rozbil ji v zrcadle marnotratnosti.
Utratil jsem naše přátelství výměnou za pravdu,
však tuším, že bez něho tady dlouho žít nebudu.
Ozvěny svědomí naráží o stěny výčitek,
neuváženě jsem způsobil neklid a nemalý zmatek.

Nad ránem uplynulého století nekonečných chvil,
přeci jen přišel, podal ruku a rty slovy se omluvil.
O všem prý přemýšlel a na hloupé pomluvy nedaje,
lidé jen závidí, nepřejí a na to se u dětí nehraje.
Usmál se, laškovně zamrkal, že jsem prý vše co kdy měl,
a já získal zpět mnohem více než na čem jsem dříve lpěl.

Chcete-li napsat autorovi, pochválit, vynadat či se zeptat, pište na : mvp@xko.cz