Petronius

    

V dunění okovů nezměrných
zmíráš kletbou pradávnou
v krůpějích poháru hořkosti
bloumáš
jarní krajinou.

V bouřlivém zákmitu porozumění
jantarové oči
něhou voní
s dětskou samozřejmostí
skrápí sametové řasy
jinovatkou čekání.

Pramínky vlasů
sepnuté stuhou mlčení
stékají ti po tváři
dotyku
chlapeckých dlaní.

Rubínové rty
bolestnou touhou žíznící
neutuchají symfonií smíchu
mlhou dětské bezbrannosti
procitají.

Obručím ne číselných
trpkými záchvěvy blouznění
vzepřelo se
vzpínající srdce.

Chcete-li napsat autorovi, pochválit, vynadat či se zeptat, pište na : arbitr.Petronius@seznam.cz